"Kde se zastavíme? Jelikož, než se dostaneme domů, tak asi umřu hlady."
Takto probíhá většina všedních dní, po útěku z práce, hlavně když je venku krásně a domů se nám ještě nechce.
Tentokrát jsme měli cestu do Teplic, tak jsme spekulovali, kde se tam dobře najíst. A požadavky? Rozhodně na zahrádku. Tak, aby tam svítilo sluníčko. A upřímně řečeno, tolik na výběr zase nebylo. Takže jsme měli na výběr buď restauraci Rozhled, nebo Nostalgii.
Volba byla jasná, tentokrát zvítězila Nostalgie, už jen kvůli tomu, že i kdybychom si nic nevybrali, dělají tam alespoň pizzu, takže hlady bychom neumřeli. Takže jednou marinovaná žebírka a jednou tataráček z lososa a k tomu skleničku bíleho vínka, švestkové nealko pivko a neperlivou vodu. Pikantní žebírka, v marinádě s brusinkami, byla dobře propečená a byla jich pořádná kupa. Můj tataráček byl naštěstí bez kopru a co mě velice překvapilo, že jeho chuť byl výraznější, než těch žebírek. Takže se svým výběrem jsem byla nadmíru spokojená.
A takhle ta bašta vypadala a musím podotknout, že stejně dobrě i chutnala. Určitě se tam opět zastavíme. Dobrou chuť.
"I´m hungry." "What can we do?" "Where can we stop to get some food? Becausebefore we gethome, I'll die." This happens nearly everyday after work, mostly when it is sunny and we don´t want to go home. This time we were going to Teplice, so the only request was to sit outside to enjoy the sunny weather. The decision was between restaurant called Rozhled and Nostalgie. And the second one won. And what did we have for dinner? Marinated pork ribs and salmon tartare with glas of white wine and non-alcoholic plum beer. The food was wery tasteful and the restaurant and its crew very nice. I was quite surpriced that my salmon tartar was more distinctive taste than the ribs. Anyway we were very satisfied and this is how it looked.
