I když jsem na svatbu měla dort objednaný od cukrářky, který byl mimochodem naprosto vynikající, nebyl to ten, který mě naprosto ohromil. Takzvaný stained glass cake. A vzhledem k tomu, že jsem nevěřila, že seženu někoho, kdo by mi ho udělal, rozhodla jsem se, že ho zkusím udělat jako překvápko.

 

Samozřejmě, že nejdříve bylo potřeba si to vyzkoušet. Objednala jsem si tedy potravinářské barvy, potahovací hmotu a už zbývalo připravit jen korpus, na kterém si to vyzkouším. S tím mi pomohl přítel (teď už tedy manžel ... :-)).

 

Bylo to poprvé, co jsem pracovala s potahovací hmotou. Takže pěkně podle návodu. Posypte si pracovní plochu moučkovým cukrem…aha, ten nemám. Takže jinak. Když experiment, tak se vším všudy. Vytáhla jsem folii, napnula na linku, vzala láhev od vína, jelikož ten jeden jediný mini váleček, který jsem kdysi měla, se někam schoval. Vytvořila jsem z fondánu kouli a prsty z ní vytvořila poměrně pravidelnou placku. Na tu jsem pak také natáhla fólii a začala válet. Připravila jsem si placku, která pokryla celý (nízký) korpus, vyhladila a ořízla přebytečné okraje.

 

Následovalo samotné malování. Naposledy jsem malovala snad 4 roky zpátky na hedvábí a upřímně řečeno, nikdy jsem nebyla expert na akvarel. Trvalo mi to celé, i s přípravou fondánu, asi tak dvě hoďky, ale i přes prvotní nejisté tahy štětcem musím říct, že výsledek mě velice příjemně překvapil.

 

Nicméně ze svatebního překvápka nakonec nic nebylo, jelikož s přípravou všech dekorací, jídla, atd, na něj už nezbyl čas. Tak snad někdy příště :-) ...

Jelikož jsem perfekcionista, mám problém s tím věřit druhým, že něco udělají tak, jak si představuji. Co s týká svatby, většinu věcí jsme si zařizovali sami. Sice nás to stálo hodně úsilí a času, ale bylo to alespoň podle našich představ a minimálně o polovinu levnější.

Jak jste si již možná všimli, tak jsem nadšenec 20. a 30. let a všeho, co se týká secese a art deca. A tudíž i tématika svatby byla inspirována právě těmito styly. A co bylo tou první věcí, kterou bylo potřeba připravit? No přeci pozvánka. Takže jsem zužitkovala všechny své znalosti a zkušenosti z grafických programků a vytvořila si tuhle pozvánku ... :-)

 Když jsem vloni fotila kamarádce svatbu a poté, co mi řekla, že v celém Ústí byly pouze jedny jediné šaty, které se jí líbily a že za jejich půjčení dala 7000,-, nedalo mi to a i když jsem v tu dobu ještě rozhodně nic neplánovala, musela jsem se podívat, zda bych si něco vybrala já. A tedy byla to bída. Měla jsem naprosto jasnou představu. Hlavně žádné "šlehačkové". Chtěla jsem šaty, nejlépe ve stylu hollywoodských div 30.let. 

Prozkoumala jsem pár webů butiků v Praglu a řekněme, že tam by se i něco našlo. Jenže cena za půjčení byla 16 000,-. Se asi někdo zbláznil :-) ... Tudíš nezbylo nic jiného než prozkoumat web. Jednoznačným snem by byly šaty od Jenny Packham, ale i ty nošené nejlevnější, které by se mi líbily, stály 25 000,-. Zkoumala jsem Ebay, Oncewed, Stillinwhite atd.. Nakonec, když už tedy nastal čas i pro mě opravdu něco vybrat, tak jsem měla pár favoritů a už to jen chtělo, aby se někde objevily za slušnou cenu.

Úplně nejvíce ze všeho jsem toužila po šatech Maggie Sottero "Ettia". Bohužel, nebo možná naštestí se na Ebayi objevily až 3 týdny před svatbou, když už jsem jiné měla doma, což mi bránilo za ně dát 23000,- . Jinak bych asi neváhala...

 

Dále pak Jenny Packham Luna, Eden, nebo Willow. Ale co si budeme povídat, cenová kategorie je u těchto šatů trošičku jinde.

Co se týká dalších návrhářů, koukala jsem po Eliza Howell, Rosa Clara, či Pronovias. Nicméně nikdy jsem nenarazila na šaty, které by splňovaly poměr cena-výkon. Nakonec jsem se dostala až k šatům britské oděvní značky Monsoon, která kromě oblečení denního nošení vyrábí i společenské a svatební šaty. A tam jsem objevila ve starší kolekci dva favority. Nicméně jejich cena na webu se také pohybovala výš, než bych chtěla. Jednalo se o modely Sophia, krásné šaty se zdobením ve stylu dvacátých let a Breya, které působily romanticky, a právě elegantním nádechem let třicátých.

Jedno krásného dne se ale na Ebayi objevily právě šaty Sophia a pár dní na to i Breya. Tak jsem se rychle domlouvala s prodavající na poštovném a dalších detailech. Nicméně konec aukce jsem prošvihla, a tak jsem čekala, až se šaty znovu vystaví. Bohužel v tu chvíli si jich všimlo více zájemců a nakonec se vydražily za víc, než jsem chtěla dát. V tu chvíli už jsem neváhala a okamžitě jsem koupila ty druhé. Monsoon Breya. Už jsem totiž nechtěla čekat a doufat, že se tam Sophia znovu objeví. 

Po týdnu mi dorazily domů a byly perfektní. Sice jsem jim udělala pár úprav, ale nakonec to byly ty pravé šaty, které mi perfektně sedly, nestály mě jmění (nakonec s poštovným z UK cca 7200,-) a užila jsem si v nich celý svatební den.... teď už je jen musím odnést do čistírny, aby byly zase jako nové!

Focení se věnuji už pár let, ale bylo to hlavně pro zábavu. K lepšímu vybavení jsem se dostala tak 6 let zpátky a hodně mě to bavilo. Začínala jsem na detailech, na makru, sem tam na přírodě .S postupem času jsem ale začala ztrácet inspiraci. Samozřejmě, že je kolem nás spousta zajímavých věcí, ale když je vidíte každý den, tak to kouzlo ztrácejí.

Co tedy dál. Fotit lidi? Ano. Hlavně jejich emoce. Nějak mě neláká studiové focení, či nějaké stylizované, ale právě to zachycení okamžiku. Není nad to zachytit upřímný úsměv někoho, kdo netuší, že je focený. Protože v okamžiku, kdy to zjistí, tak ztuhne. Proto focení svateb mě v poslední době velice láká.A tady je dálší várka fotek z jedné svatby, kde jsem fotila.